Český dům v Malmö

Minulost

Ohlas světové ropné krize z počátku sedmdesátých let 20. století dolehl do Čech s mírným zpožděním. Zároveň s ním se začínalo šířit i všeobecné vnímání nutnosti ochrany životního prostředí. Na neformální letní škole architektury, pořádané v roce 1976 okruhem mladých architektů SIALu (tehdy ateliéru 2 Stavoprojektu Liberec) na Jedlové, mluvil jeden večer k dychtivému a užaslému publiku inženýr Ctibor Dattel, který se právě vrátil ze stáže v Dánsku. Vyprávěl o realizovaném domě s nulovou energií v Kodani, o solárních kolektorech, akumulaci tepla, tepelných čerpadlech, rekuperaci tepla a dalších nám neznámých možnostech redukce spotřeby energie při provozu budov. Na nás, začínající architekty, vychovávané v prostředí ateliéru Karla Hubáčka k respektování technologie jako hlavního zdroje pokroku v architektuře, jeho vystoupení silně zapůsobilo. V té době se Dalibor Vokáč již druhým rokem zabýval návrhem nové České boudy na Sněžce, projektem, který v průběhu prací stále silněji směřoval k zásadnímu řešení nejen energetických, ale i obecně ekologických souvislostí vyvolaných mimořádnými požadavky daného místa. Zdeněk Zavřel navrhl novou podobu boudy Výrovka v obdobném duchu. Já jsem měl na stole rozpracovaný kulturní dům pro Českou Lípu. S překvapením a potěšením jsem zjišťoval, že jeho kompaktní hmota, z části zasunutá pod zem a charakteristická svou rozsáhlou šikmou jižní fasádou má všechny předpoklady ke komplexnímu energeticky úspornému řešení. Informace o této problematice byly však v tehdejším Československu velmi kusé a obtížně dostupné. Vycházely téměř výhradně ze zahraničních pramenů a ani ty většinou neposkytovaly jasnou orientaci a konkrétně využitelné údaje. O to lákavější bylo pokušení přijít věcem na kloub vlastním úsilím. Malá skupinka nadšenců, kterou jsme tvořili spolu se vzduchotechniky Otto Valouchem a Janem Žemličkou, stavařem Karlem Novotným a zdravotním technikem Jaroslavem Peterkou, se pokusila na několika projektech budov i přímým experimentováním se vzorky a prototypy získat potřebné zkušenosti a dojít k prakticky využitelným způsobům omezení spotřeby tepelné energie v budovách. Její úsilí bylo orientováno hlavně na komplexní návrh energeticky úsporných řešení, využívajících stavebních konstrukcí a dosažitelných systémů vytápění a větrání k jímání, akumulaci a využití sluneční energie především pro vytápění a ohřev větracího vzduchu.

Kulturní dům v České Lípě byl relativně velká a složitá stavba a naděje na jeho realizaci byla po řadu let mizivá, což otvíralo prostor k úvahám a experimentování. Po krátké sérii úvah o možné koncepci využití solární energie jsme se rozhodli pro řešení soustředěné na ohřev a chlazení větracího vzduchu dvou hlavních sálů a foyer domu. Šikmá jižní fasáda s plochou asi 800 m² měla být provedena jako solární kolektor, ohřívající nasávaný větrací vzduch, který byl po příslušném ošetření ve vzduchotechnických systémech buď okamžitě použit pro větrání, nebo proháněn soustavou kanálů v betonové desce o rozloze zhruba 2400 m² pod budovou a teplo z něj akumulováno pro pozdější využití. Tatáž deska mohla být v letním období předchlazena nočním vzduchem a využita ve dne k ochlazování větracího vzduchu.

Hledali jsme proto další příležitosti k ověření konstrukční principů a prvků, které jsme pokládali za perspektivní. Poučováni každodenní zkušeností jsme při tom kladli důraz na jednoduchost a provozní spolehlivost. Pro uskutečnění těchto cílů jsme hledali partnery mezi investory, schopnými pochopit a podpořit naše úsilí. Nejsnažší v tomto směru byla spolupráce s vědeckými institucemi. Tak vznikla v roce 1978 studie objektu laboratoří pro Technický a zkušební ústav stavební v Tatranské Štrbě, sloužící veterometrickým účelům. Jednoduchá nízká budova v místě s nízkou průměrnou roční teplotou a dlouhým topným obdobím byla navržena z betonového prefabrikovaného skeletu, s mohutnými vrstvami tepelných izolací (300 - 500 mm), trojitě zasklenými okny a stavebně provedenou jižní fasádou s funkcí vzduchového solárního kolektoru. Teplý vzduch z fasády měl být proháněn dutinami ve stropních panelech, které měly sloužit jako akumulátory tepla. Celá budova byla uvažována nuceně větraná se zpětným získáváním tepla. K realizaci návrhu však nedošlo.

Velkou nadějí byla pro nás spolupráce se skupinkou nadšenců z Astronomického ústavu Akademie věd v Ondřejově, sdružené kolem astronoma Josipa Kleczka, nadšeného popularizátora solární energetiky. Od roku 1978 jsme pracovali na projektu pokusného zařízení s názvem Sluneční domek. Název byl možná pro laiky zavádějící nešlo totiž o obytný dům, ale o malé izolované vědecké pracoviště, které kromě vlastní astronomické funkce mělo sloužit k dlouhodobému sledování, měření a ověřování celé řady energeticky úsporných prvků. Z potřeby kontrolovatelnosti a měřitelnosti pohybu tepla byla odvozena i celková koncepce domku. Jeho dvě místnosti byly doplněny vstupním zádveřím a sociálním zařízením. Domek byl navržen jako z větší části zasypaný zeminou. Obnažena byla pouze jeho jižní fasáda, krytá zasklenou konstrukcí, se třemi různými systémy pro využití sluneční energie. Stavba umožňovala paralelní izolovaný a porovnatelný provoz dvou systémů využití sluneční energie pro vytápění. Jedna část se měla ohřívat pasivně s využitím pohyblivých tepelněizolačních prvků zakrývajících samostatně jižní stěnu a okno v ní. Druhá, stejně velká část, byla navržena s aktivním systémem vzduchového kolektoru, akumulace tepla v zásobnících s vyměnitelnou náplní a předáváním tepla do budovy nízkoteplotní sálavou stěnou. Nad vstupem byl umístěn v té době ještě zcela experimentální systém s kapalinovými kolektory pro ohřev užitkové vody. Pro měřitelnost pohybu tepla byl domek nuceně větrán zařízením s rekuperací tepla a zemním výměníkem tepla v náspu za budovou. V roce 1980 byly vyrobeny všechny speciální části zařízení domku a měla se zahájit jeho stavba. Rozhodnutím tehdejšího prezidenta Akademie byly ale prostředky na ni užity jinak a naděje na získání hodnověrných zkušeností z provozu a měření konkrétní budovy se tak opět rozplynula.

Nám ovšem připadala logika a smysl energetické úspornosti zřejmá. Pevně jsme doufali, že nakonec najdeme někoho, kdo bude myslet stejně a bude chtít takový objekt postavit. Bydlení, jako hlavní poloha výstavby, se nám zdálo být obzvlášť významné. Navrhli jsme proto mezi léty 1978 a 1982 několik mírně odlišných verzí energeticky úsporných řadových rodinných domů, určených pro zastavění svažitých poloh. Velmi jednoduché, malé a kompaktní domy s minimem experimentálních prvků měly přilákat zájemce. Návrhy jsme publikovali v časopisech Elektrické teplo, Architektura ČSR a v Technickém magazínu, jednali jsme i s potenciálními zájemci, ale bezúspěšně. Proklamovaná možnost úspory energie nebyla pro nikoho důvodem k vynaložení peněz a úsilí.

V roce 1987 jsme sice získali ocenění v mezinárodní soutěži na energeticky úsporný vícebytový dům v maďarské Pécsi, ani tam však nenásledovala realizace. Prostředí Stavoprojektu, orientovaného na plnění plánu komplexní bytové výstavby panelových sídlišť, nebylo právě ideální půdou pro takové snažení. Jan Žemlička stihl ještě provést sérii měření teplosměnných ploch vzduchových kolektorů s využitím profesionálního zázemí TZÚS v Tatranské Štrbě. Někteří z nás zvolili emigraci a jiní rezignovali a věnovali se jiným, aktuálnějším polohám své práce. Po patnácti letech nadějí a úsilí byl v roce 1990 kulturní dům v České Lípě zkolaudován. Byl proveden včetně všech hlavních prvků původní koncepce. Jeho zprovoznění přišlo ale v okamžiku, kdy stavby pro kulturní účely začaly prodělávat krušné období. Dodnes nemáme informace zda a s jakými výsledky jsou systémy budovy provozovány a jak se jejich funkce promítá do celkové energetické bilance domu.

Přítomnost

Naděje postavit dům koncipovaný zřetelně jako energeticky úsporný přišla až v roce 2000. Symptomatické přitom bylo, že tak mělo dojít mimo území našeho státu. Ve švédském Malmö byla připravována mezinárodní stavební výstava Bo01 (Bo je švédsky bydlet), jejíž součástí měla být i Evropská vesnice, samostatný projekt malého souboru 23 vzorových domů navržených a postavených členskými a kandidátskými státy EU. Nositeli národních projektů v Malmö měli být vybraní developeři z jednotlivých zemí, kteří by postavili domy na vlastní náklad s cílem je po skončení výstavy prodat. Ti si pak měli najít vhodné architekty a dodavatele. Česká republika se k projektu Evropské vesnice připojila téměř s ročním zpožděním v porovnánní s řadou jiných států. Koordinací projektu a zajištěním projektových prací byl již na počátku Ministerstvem průmyslu s obchodu ČR pověřen Český svaz stavebních inženýrů, který se k tomu účelu spojil s Fakultou architektury Technické univerzity v Liberci, na níž působím.

Po letech jsem se mohl znovu vrátit k řešení problémů, které jsem kdysi odložil. Byl jsem velmi zvědav, kam se za tu dobu dostalo uvažování o energetické tématice. Potěšilo mne zejména, že existují nové metody výpočtů a bilancí, jež berou v úvahu vliv stavby na životní prostředí při její výrobě i při vlastním provozu. Z někdejšího pohledu, poněkud úzce zaměřeného na čistě energetické souvislosti se tak stal pohled širší, reflektující energetické aspekty jako součást obecné problematiky udržitelného životního prostředí. Ve světě vznikla řada poučných projektů a realizovaných staveb. To vše, spolu s formulací zadání úkolu, připravenou organizátory projektu Evropské vesnice, se vzalo v úvahu při návrhu Českého domu.

Malmö leží sice na sever od nás, jeho klima je ale díky moři mírnější než pražské. Je vlhčí, typicky bez výrazných letních a zimních extrémních teplot. Regulační vymezení Evropské vesnice předpokládalo 23 domů ve dvou řadách podél nově vybudovaného mělkého kanálu. Domy měly k dispozici zastavěnou plochu asi 9x10 m a byly omezeny výškou 9 m, kterou mohla v určitém rozsahu překročit střešní konstrukce. Dalších 15 m² bylo k dispozici v přilehlé zahradě pro zastavění ve Švédsku populárním zahradním domkem nebo pro zvětšení plochy přízemí. Vzhledem k vysoké hladině spodní vody domy nemohly mít suterén.

Pořadatelé dali jasně najevo, že od domů v Evropské vesnici očekávají vlastní, národní interpretaci základních hodnot ekologicky udržitelného a životnímu prostředí přátelského stavění, opřeného o lokálně obnovitelné zdroje energie. Pro vytápění byl preferován plyn, vyráběný pro celý areál výstavy Bo01 z tříděného odpadu, k dispozici byla i elektřina získávaná centrálně z větru. Byli jsme vybízeni mimo jiné i k užití domácích spotřebičů přátelských k životnímu prostředí, přednostně plynových (plynové sporáky, grily, ledničky na plyn, plynové venkovní osvětlení a krby, plynová tepelná čerpadla a podobně). Požadovalo se omezit odběr elektřiny a spotřebu doplnit podle možností elektřinou z fotovoltaických článků. Sekretariát výstavy od počátku sledoval výběr použitých materiálů ve vztahu k životnímu prostředí. Veškeré problémy vyplývající ze vztahů budov na sousedících pozemcích (požární problematika, oplocení a další) museli řešit účastníci dvoustranně mezi sebou (my s Řeckem na jihu a Slovenskem na severu). Domy měly být dokončeny včetně zahrad a vnitřního vybavení v polovině května roku 2001. Očekáváno bylo co nejširší užití snadno recyklovatelných stavebních materiálů a výrobků z vlastní země, vedoucí k individuálnímu architektonickému projevu.

Časový tlak na návrh, projektové práce, přípravu výstavby a vlastní realizaci byl již na jaře 2000 zřejmý. Potřeba dosáhnout náročných parametrů energetické úspornosti, nutnost mimořádně rychlé výstavby s co největším použitím českých materiálů a pracovní síly, místní klimatické vlivy, předpokládaná výrazová pestrost okolních staveb nepodléhajících architektonické koordinaci a úvahy o potřebách neznámého budoucího uživatele domu měly na návrh zásadní vliv.

V počátku prací na projektu se podařilo v rámci zbývajících možností dům šťastně umístit. Jeho poloha na nárožním pozemku jako jediná v celé Evropské vesnici zaručuje i po dokončení celkové zástavby vizuální kontakt některých prostor domu s mořem. Třípodlažní dům je koncipován jako soustava kubických objemů, vzájemně na sebe navazujících a propojených spojitým vnitřním prostorem. Na jižní straně má štítovou stěnou přiléhat k sousednímu domu (původně Řecko), na severu je oddělen od souseda (původně Slovensko) úzkým průchodem. Rozsáhlými plochami zasklení se otvírá jak na západ do budoucí pěší ulice, tak na východ do zahrady. Souvislá obytná plocha v přízemí, zahrnující i obytnou kuchyni a vyúsťující na dřevěnou palubu zahradní terasy, je nad jídelnou propojena vysokým prostorem s následující úrovní. Ta je míněna jako rodičovská a kromě ložnice s šatnou obsahuje i koupelnu s výhledem přes zimní zahradu a otevřenou galerii s pracovním koutem. Poslední patro je věnováno dětem. Vřetenové schodiště je možno doplnit mechanickou plošinou pro dopravu tělesně postižených. Vysoká míra otevřenosti a transparentnosti, v českém prostředí nesnadno přijatelná, je hlavní obytnou kvalitou domu.

Výchozím předpokladem pro návrh domu byla představa jeho užívání běžnou rodinou, jejíž členové tráví v domě a přilehlé zahradě významnou část svého času. Vnitřní prostory domu jsou navrženy tak, aby poskytly obyvatelům domu na jedné straně potřebné soukromí, na druhé straně umožnily společný rodinný život, přijímání návštěv a pořádání menších společenských událostí. Předpokládáme, že rodina používá k cestám do práce a za rekreací kromě jízdních kol i automobil. Namísto u nás obvyklé garáže je pro auto vybudováno kryté stání, sloužící zároveň jako markýza při vstupu do domu. Uzavíratelná nika na jízdní kola v krytém stání a obdobný box na odpad a zahradní nářadí doplňují vybavení domu. Protože budoucí uživatel nebyl v době návrhu znám, je dům uspořádán a zařízen tak, aby jeho vybavení bylo možno doplnit podle konkrétních potřeb majitele. Vnitřní zařízení v domě je soustředěno na vybavení kuchyně, koupelen a šaten. Volný nábytek je zastoupen pouze základními kusy, naznačujícími možný charakter budoucího využití domu a poskytující majiteli možnost vlastních interpretací. Zahrada tvoří přirozené pokračování obytných prostor domu. Přes dřevěnou terasu navazuje na prosklenou část přízemí. Výhled do zahrady je i z terasy před hlavní ložnicí a z východní ložnice v nejvyšším podlaží domu. Zahrada nabízí kromě volné plochy trávníku i místo pro grilování, obklopené v budoucnu vyšší vegetací, a postupně přechází do volných rákosových porostů u břehu vodního kanálu.

Vzhledem ke krátkosti času, který byl k dispozici, probíhaly veškeré práce od počátku intenzivně. Zpracování architektonické a energetické koncepce se prolínalo s hledáním konstrukčních, technických a dodavatelských možností rychle realizovat dům z tuzemských materiálových zdrojů ve vzdálenosti mnoha set kilometrů od České republiky. Brzy bylo zřejmé, že budova musí být lehká, nadstandardně tepelně izolovaná a v co největší míře prefabrikovatelná. Vyloučení mokrých stavebních procesů nabízelo větší rychlost a menší závislost na počasí. Dřevo, jako materiál s ideálními vlastnostmi ve vztahu k životnímu prostředí, bylo vážným kandidátem pro nosnou i doplňkovou konstrukci. Vzhledem k očekávatelné silné konkurenci skandinávských protějšků bylo ale většinou nahrazeno materiály na bázi oceli a silikátových výrobků.

Na konci června 2000 byl tehdejšímu developerovi Železniční stavby Brno, a. s. (ŽS) předložen projekt na úrovni dokumentace ke stavebnímu řízení, doprovázený materiálovou a energetickou analýzou podle metodiky GBC 2000. Rozbor nákladů na výstavbu domu, silně zatížený řadou vlivů plynoucích z výstavby ve Švédsku, vedl k odstoupení developera od projektu. Utíkaly cenné měsíce, nutné pro rozpracování projektu a přípravu stavby a zdálo se, že osud projektu je zpečetěn. Ukázalo se, že podobné problémy má celá řada jiných zemí. Některé svoji účast vzdaly, jiné pomalu postupovaly vpřed.

Jedním z proklamovaných cílů výstavby Evropské vesnice je i dlouhodobé sledování domů a jejich vyhodnocování. Evaluační úsilí začalo již během fáze výstavby a má pokračovat zhruba jeden rok. Jeho další aktivní fáze se měla uskutečnit v září 2001, kdy výstavní provoz skončil a domy byly ještě neobydleny. V této fázi se měla měřit vzduchotěsnost, tepelná izolace, cirkulace vzduchu, větrání, vlhkost, úrovně hluku, kvalita podlah a další parametry. Pro porovnání výsledků by pak měla proběhnout další měření za provozu domů v zimě 2001/2002. Součástí vyhodnocení mají být i rozhovory s uživateli, dodavateli a architekty. Evaluační skupina má předložit svoji zprávu o činnosti na jaře 2002.

Světle modrá třípodlažní krabička Českého domu stojí dnes v nejsevernějším cípu toho, co mělo být Evropskou vesnicí. Postavena za neuvěřitelně krátkou dobu je důkazem úsilí českého týmu, který se jako jediný zahraniční účastník projektu Evropské vesnice dokázal v daném termínu vyrovnat s komplexností úkolu a záludnostmi stavění na vzdálenost stovek kilometrů od svého zázemí. Stojí zatím poněkud osaměle bez blízkých sousedů, na něž měl navazovat a bez přístupové komunikace, která je podmínkou její obyvatelnosti. Samotná skutečnost, že dům stojí, je povzbuzující. Zkušenosti z minulých dob však vedou k jisté skepsi. Doufejme, že se tentokrát podaří udělat i další kroky, získat údaje z provozu domu a porovnat je s projektovanými hodnotami.

Výhledy

Jindřichovice pod Smrkem jsou malá obec v cípu Frýdlantského výběžku. Kdysi živé místo, dnes konec Čech, zítra možná jejich předpolí se snadnou dopravní vazbou na blízké Německo. To je alespoň vize mladého agilního starosty Petra Pávka. Čistá příroda, výhled na siluetu Jizerských hor, klidné prostředí i ideální místo pro lidi s povoláním, které lze vykonávat mimo velké město či na dálku prostřednictvím elektronických médií. Aby takové přistěhovalce obec přilákala, nabízí již dnes všem svým obyvatelům zdarma internetové připojení a chce prvním zájemcům vycházet vstříc i podporou výstavby jejich domů. Domů nové generace, nezatěžujících dosud neporušené životní prostředí. První vzorový dům je připravován k výstavbě na zelené louce na kraji vesnice. Měl by vyrůst z mírně zvlněné krajiny jako jedna z jejích drobných profilací, aniž by na sebe příliš upozorňoval. Jednoduchá přízemní stavba otevřená k jihu, k výhledu na hory a ke slunci, z ostatních stran zakrytá zemí a vegetací. Nízkoenergetický dům vytápěný sluncem a biomasou, dům nabízející výhled na hory a klid pro práci a život rodiny. Možná další neuskutečněný sen, možná ale i reálný výsledek.

Jiří Suchomel