Malá země, málo literatury o architektuře?
Platí tato přímá úměra?

S literaturou, která se věnuje architektuře, je trochu problém. Jak má být cílena, kým má být napsána, komu určena. Naše malá země se svým nesvětovým jazykem má pochopitelně silný handicap. Naší literaturu, pokud není přímo přeložena do některého ze světových jazyků, mnoho lidí mimo nás nepřečte, tudíž ani mnoho necituje, neopírá se o ni. Zahraniční literaturu, aby obsáhla širší okruh čtenářů, je třeba přeložit a pochopitelně vydat. Málokteré nakladatelství však na tento tenký led nezaručené prodejnosti u specifických oborů a témat přistupuje. Raději volí osvědčená schémata, která jsou často povrchní a málo významná. Vzhledem k tomu, že stále jaksi neexistuje síť nebo alespoň jedna opravdu specializovaná prodejna s knihami o architektuře (spojená nádoba s počtem vydávaných publikací), můžeme konstatovat, že naše situace není nejlepší. Přitom pouhým výčtem vydaných publikací o architektuře za poslední tři čtyři roky (viz přiložený seznam, stažený z povinných výtisků Národní knihovny a vydavatelských přehledů) můžeme být ohromeni. V počtu to ale samozřejmě není. V čem tedy? Přesto lze za poslední roky cítit nepatrný posun.

Periodika

Na našem trhu se ustálily především architektonické časopisy v tištěné podobě. Existují v řadě Architekt, Fórum architektury a stavitelství, Stavba, Zlatý řez (ten poslední je neperiodický, méně závislý na inzerci, vycházející z grantové podpory MK a NČA). O těch virtuálních či internetových pojednává jiný článek. Zde se hned můžeme pokusit o jistou kategorizaci. Jak říká významný francouzský historik a teoretik Joseph Abram, existují v zásadě dva typy. Prakticky po celou dobu své existence takového odborného tisku. Je to jednak časopis n manifest, jednak časopis tribuna, tedy časopis, který se obrací k širokému spektru odborné i laické veřejnosti jak svým profilem, tak obsahem. Na rozdíl od prvního, který obvykle hájí skupinové zájmy či názory. Obě formy jsou legitimní a svým způsobem potřebné. Nevýhodou současné situace je však částečná hybridizace těchto časopisů a jejich častý útěk k módnosti. I když módnosti elegance a vytříbenosti vkusu. (Také tato elegance bývá někdy zaměňována se stylem nebo přímo s nějakým ...ismem).

Otázka dostupnosti a opravdového čtení

Naším problémem je dozajista nedostupnost odborných časopisů v běžné distribuční síti. Rovněž to vypovídá o složení čtenářského spektra, které zřejmě laiky nehýří. Předpokládám, že pokusy o zavedení takových časopisů do běžné sítě byly, distributoři je však velmi rychle opustili pro naprostý nezájem. V zásadě, ne všechny časopisy uživí jejich předplatitelé. Ať se jedná o instituce nebo jednotlivce. Jsou tedy závislé na vydavatelích, a tím také na placené inzerci. Z toho vyplývá i ona zmiňovaná hybridnost, spojující čistě architektonická teoretická témata a komerční zájmy vydavatele. Není také zcela naším (rozuměj českým) problémem, že časopisy mnoho odběratelů pořádně nečte. Často slouží jako soubor ikonografických informací jednotlivých aktuálních staveb, využitelných jako zdroj inspirace či přímé mimetiky. To není jen otázka studentů architektury, ale i profesionálně činných architektů.

Perioda skepticismu, jak je často období devadesátých let 20. století v architektuře nazýváno, se promítá i do formy časopisů. Ve světě, kdy již koncem sedmdesátých let a především v osmdesátých minulého století se rodí generace architektů-praktiků, tedy tvůrců nezatíženýche teorií, způsobenou její absencí od šedesátých let, tomu odpovídala profilace této periodické literatury. Nic na tom nezmění časté pokusy provázet jednotlivé publikované architektury mnohdy velmi poetickým, často záměrně málo srozumitelným textem nebo vytvářet jednotlivé sešity jako autonomní a mnohdy snobské soubory exkluzivní tvorby.

Malý závěr: Časopisy u nás naplňují v zásadě všechny cesty zde ocitované. Používají je architekti, studenti architektury, jejich náboj je více v rovině informační, méně již didaktické. Střídavě úspěšné pokusy o reflexi, pokusy vytvářet monotematická čísla, většinou končí u sborníkového pojetí vybraných architektonických typů či významných událostí . soutěží nebo přehlídek. Kritičnost se často soustřeďuje na poetické vyjadřování, určené jen velmi úzkému okruhu čtenářů, jejichž empatie se jaksi předpokládá. Problém tkví také v uzavřenosti naší scény (všichni se přece dobře znají) a omezených finančních možnostech publikovat bezprostředně významná zahraniční díla i s komentáři či kritickými statěmi významných teoretiků. Navíc, na rozdíl od Slovenska, nemáme speciálně profilovaný teoretický časopis pro architekturu i urbanismus.

Jaká je situace ve vydávání publikací?

Zde je opět třeba vytvořit nějakou kategorizaci knih s různými okruhy čtenářů. Těch je více než dvě, které jsme pro zjednodušení uváděli u periodik.

• Encyklopedie a historická témata
• Monografie
• Katalogy výstav o architektuře
• Ročenky
• Mezioborová témata
• Teoretické publikace

V současné situaci je několik nakladatelství, jež vydávají také knihy o architektuře. Patří k nim Academia, Torst, Argo, Ikar, Gallery, jmenuji takto namátkou, ale nejvýznamnější vydavatelství je bezpochyby Prostor r architektura, interiér, design, které se věnuje vydávání knih o architektuře programově. Přitom mapuje současnou českou scénu, v čemž se běžné produkci absolutně vymyká. Tento chvályhodný projekt Dagmar Vernerové je navíc úspěšný. Důkazem je podrobně zmapovaná česká scéna celého desetiletí v oblastech architektury, interiéru a designu (z větší části již vyprodané) stejně jako potřebné ročenky naší architektury. Ty sice vydavatelství svěřuje jednotlivým autorům, včetně výběru staveb (pro rok 1999/2000 to byl Petr Pelčák, pro rok 2000/2001 je to Markéta Cajthamlová), čímž se poněkud vytrácí objektivita (lépe by bylo nazvat tyto ročenky Architektura daného období očima architekta), je to však obraz doby, pro budoucí historiky bezpochyby dobrý zdroj faktografie k další interpretaci. Další vydavatelství ERA Group sídlí v Brně a specializuje se na knihy o architektuře a stavitelství; v tuto chvíli má před vydáním publikaci dánského urbanisty Jana Gehla: Nové městské prostory a knihu o Josipu Plečnikovi od Damjana Prelovšeka, významného znalce a současně velvyslance Slovinska v ČR. Nejúspěšnější jsou publikace, u nichž převažují obrázky (fotografie či kresby). Ty k zobrazení architektury nutně patří. Jejich úspěšnost závisí na daném tématu, přičemž platí přímá úměra čím starší architektura, tím lepší a prodejnější. Ve vztahu k laikovi, který po těchto knihách sáhne nejdříve. Nedůvěra k moderním tématům přetrvává. Nevýhodou těchto spíše encyklopedických knih je nejistá úroveň obsahu, nevymykající se často povšechnosti, povrchnosti bez hlubší a detailnější reflexe. Sem lze zahrnout i četné průvodce po architektuře měst, především Prahy. Pokud je však vytvoří specialista v daném období, jsou na dobré profesionální úrovni i co se týče přesného datování (nebývá zvykem) a výstižných komentářů k jednotlivým objektům.

Na poli monografií je myslím stále velký deficit. Ať už se týká jednotlivých období (lépe řečeno stylů či směrů), staveb nebo autorů. Kromě často frekventovaného období kubismu v architektuře (na prvním místě kvalitativně nejlepší kniha o kubismu o Lomené, hranaté a obloukové tvary od Rostislava Šváchy), což je způsobeno jeho světovou jedinečností, v poslední době též objemné Mollerovy vily, není na trhu takřka nic současného¹⁾. Jistou náplastí mohou být zdařilé katalogy výstav (Jaromír Krejcar, Josip Plečnik na Hradě, Antonín Engel, Jaroslav Fragner b náčrty a plány, F. L. Wright, Český kubismus ve Vitra muzeu, Brněnští funkcionalisté, Osada Baba, naposledy i Deset století architektury a podobné), jejich dosah však není plnohodnotný, neboť do běžné distribuce se nedostanou a představují spíše účelovou doprovodnou publikací k pomíjivé akci. Přesto tyto katalogy tvoří nezanedbatelnou část opravdu fundovaných knih o architektuře, ať už české nebo světové, ke kterým se čtenář-odborník nebo čtenář-laik, může u nás dostat. Nový prostor, u nás bohužel také velmi málo zaplněný, má mezioborový charakter. Zvláště v současnosti, kdy je propojení filosofie a architektury daleko výraznější, už také vzhledem k postojům významných světových bjedničeke ve filosofii k architektuře (Habermas, Welsch, Derrida, Baudriard či Lyotard)²⁾.

Tím se dostávám k poslednímu okruhu nutné literatury o architektuře, kterou je teorie. Tady je deficit nejméně ve dvou rovinách. V té první si uvědomuji jistou nedostatečnost základní teoretické literatury, běžně dostupné ve světových jazycích takřka ve všech zemích západního světa, která zaujala svou odlišností při boření paradigmat modernismu první poloviny 20. století. Neexistují základní články této jednoduché mozaiky v češtině (a tím také využitelné plně jako didaktické literatury na vysokých školách) počínaje Reynerem Banhamem a jeho Novým brutalismem (The New Brutalism), Venturiho Složitostí a protiklady v architektuře (Complexity and Contradiction in Architecture), Jencksovým Jazykem postmoderní architektury (The Language of the Postmodern Architecture) či dalšími publikacemi Ch. Norberga Schulze (u nás vyšel pouze jeho excelentní Genius Loci) a konče i dalšími, většinou již detailnějšími sondami do toho kterého teoretického problému³⁾. Úmysly nakladatelství ERA v Brně v tomto směru (doplnit chybějící spektrum v češtině) jsou chvályhodné a je nutno je co nejvíce podpořit. Částečnou satisfakcí jsou tak překládané texty architektů padesátých šedesátých i osmdesátých let (Aldo van Eycka, Philipa Johnsona a podobně) na stránkách revue Stavby, publikované zásluhou R. Šváchy. Již dříve zmíněné nakladatelství ERA Group připravuje autentické vydání Corbusierova Moduloru. Zcela jakoby náhodně vyšla kniha Léona Kriera Volba nebo osud (Academia), jež je jakýmsi souhrnem již dříve otištěných, ale upravovaných statí významného představitele postmoderního urbanistického myšlení. Druhou rovinu současnosti, té poslední teoretické vrstvy, částečně napravují vzdělávací publikace komise teorie při České komoře architektů, jež jsou však širší čtenářské obci nejméně dostupné⁴⁾. Nic na tom nemění skutečnost, že i členi p autorizovaní architekti je poněkud cynicky přijímají jako nesrozumitelné a málo čitelné, jejich potřebnost jako soudobé reflexe je ale nutná.

Co závěrem?

Výčet publikací o architektuře, zachycený jako povinné výtisky v Národní knihovně za posledních pět let je jistě ohromující; co se týče profilace a charakteru vydávaných knih má však své alespoň ve stručnosti naznačené nedostatky. Výsledkem je velmi pestrá paleta témat, názvů i autorů. Chybí tematické řady (výjimku potvrzující pravidlo představuje vydavatelství Prostor, architektura, interiér, design nebo též cílené výzkumy a publikace Ústavu dějin umění AV ČR v oblasti architektury), okruhy směřované k určitým čtenářům, hodnocení a ukázky současné architektury v zahraničí. Je však pravdou, že fragmentární podoba současné společnosti, tendence ke klipovitosti, jež obráží obrovskou masu možných informací zprostředkovaných dnes nejenom tištěnou formou na krásném papíře, jde spíše proti takovému uspořádání. Předpokládejme přesto, že se během následujících let tento stav zlepší. V mezích našeho státu, v mezích našich možností. Buďme optimisty!

Petr Urlich

Poznámky

1) Pro uklidnění zde připomínám monografie starších autorů, jako Jan Blažej-Aichel od Mojmíra Horyny v nakladatelství Karolinum, Dientzenhoferové nebo Černínský palác od téhož autora; rovněž obdivuhodná publikace Staré Město pražské Dobroslava Líbala a Jana Muka a podobně. Dále četné monografie o lidové architektuře z pera Jiřího Škabrady a ostatních.

2) Počáteční, myslím velmi dobré počiny na tomto poli vznikly na půdě UK Filosofie-Kultura-Civilizace (Jaroslava Pešková a Oldřich Ševčík) a na Fakultě architektury ČVUT od O. Ševčíka: Programy moderny a postmoderny a vynikající Programy a prohlášení architektů 20. století. Před vydáním je další publikace O. Ševčíka: K duchovním dějinám Evropy / Historie. Architektura. Umění (od antiky po osvícenství). Sem lze také zařadit Sociologii v architektonické a urbanistické tvorbě od K. Schmeidlera vydanou v Brně.

3) Mám na mysli třeba Kritický regionalismus od Kenetha Framptona, který jako samostatný text vyšel v teoretických textech České komory architektů a jež je snad připravován ve svém původním celku The Modern Architecture, A Critical History v překladu P. Kratochvílem.

4) Alespoň názvy: Regionalismus a internacionalismus připravený R. Šváchou, Diference. Topografie současné architektury (soubor statí vynikajícího Ignasi de Sol`a-Moralese, připravený I. Fialovou), Urbanistická čítanka připravená K. Maierem a Texty praktikujících architektů připravené P. Urlichem a O. Ševčíkem.