S Janem Soukupem o stavění v regionech, památkové péči, klášteře trapistů a soutěži na dům U Zvonu
Nejen z architektonických časopisů je patrná určitá soustřednost k české a moravské metropoli. Váš ateliér patří k největším v západočeském regionu. Jak se podle vás staví v mimopražském regionu, dosud převážně mimo silný vliv developerů?
Máte pravdu, je to zde skoro venkovské. Jsou tu určitě jednodušší vztahy, menší zakázky, takže rozdíl je nepochybně patrný, jak v rozsahu práce, tak v její organizaci. Všichni se tu známe, potkávají se zde neustále stejní lidé, je tu minimum anonymity. Zato nejsme jen zhotoviteli zakázky, ale víc partnery jak v odborném, tak lidském pohledu na stavbu.
Promítá se tato přímější vazba a bezprostřední vztah mezi architektem a investorem také do výsledku? Lze hovořit o regionálním typu architektury?
Od centra se - tak, jak je to po staletí běžné - šíří určité kruhy. Centrum, tedy hlavní město, vždycky živěji reflektuje to, co se ve světě děje, čile reaguje na módní záležitosti. Pochopitelně jsou tam také poučenější investoři. V dnešní otevřené společnosti nelze hovořit o regionálním typu architektury českého venkova, která by byla jiná než architektura centra.
V jakém smyslu jsou investoři poučenější?
Ve zlém i dobrém. Rychleji se orientují v tom, aby stavba stála co nejmíň a aby se rychle udělala. Na druhou stranu mají větší přehled o trendech ve světě architektury. V Praze je hodně zahraničních nebo smíšených investorů, kdežto u nás se to týká prakticky jen průmyslových zón.
V čem je podle vás největší rozdíl mezi spoluprácí se zahraničním a českým investorem? Jde o otázku přístupu, financí, tlaku na architekta?
Vnímám rozdíl v určité vytříbenosti, ale i tvrdosti vztahů a pochopitelně ve finančních možnostech. Velký zahraniční investor obvykle ví, co chce. Díky nepřetržité kontinuitě osobní zainteresovanosti je tenhle aspekt v zahraničí jasnější. Místní investoři často nejsou tak zběhlí, a proto pošilhávají na všechny strany, často si nechávají radit od nejrůznějších lidí a bývá to na jejich rozhodnutích vidět.
Můžete být konkrétnější?
Všimnu si té lepší stránky. Teď jsme projektovali továrnu Orion na Borských polích pro zahraničního klienta a s ním byla spolupráce vynikající. Byl to klient v oblasti průmyslových staveb sice trochu atypický, protože zcela jasně chtěl, aby stavba byla architekturou, aby měla výraz. Velice často telefonoval z Německa, že si naše návrhy prohlíží, že je má vylepené po bytě a každý detail glosoval. Od samého počátku až do konce tam byla jeho jasná myšlenka, na kterou jsme odpovídali. Tam, kde vystupuje profesionální investor, tedy úředník, který dostal za úkol něco udělat, je to jinak. Tam obvykle myšlenku musíme zcela dodat a většinou ji není s kým tříbit. Není to partner na úrovni chtění, nemá ideu, on má jen něco zajistit. A podle svého nejlepšího svědomí tedy zajišťuje, ale většinou to není partnerský vztah. Dobrá stavba se dá udělat jedině, pokud existuje dobrý investor, dobrý architekt a dobrý dodavatel. Pokud jeden chybí, tak je to na výsledku poznat. Stavba má odpovídat investorovi na jeho potřeby a ty musí být precizně formulovány. To se myslím daří zrovna u kláštera trapistů, který projektujeme (viz Fórum 01/2002 - pozn. red.).
Můžete model spolupráce mezi církevním klientem a architektem přiblížit?
Naprosto jasné zadání a myšlenka, která je po celou dobu vývoje projektu reflektovaná. Vždy poté, co se udělá krok dopředu, se prověřuje, zda souzní s celkovým záměrem, jestli je to ten správný krok správným směrem. I když časový rozptyl stavby už je dnes docela veliký - začínali jsme skoro před třemi lety - základní myšlenka se skutečně drží. Tato stavba je atypická v tom, že nejsou vyšlapané cestičky, architekt se nemůže držet nějakého modelu, na nějž si zvykl v předchozím projektu. Takový projekt v současnosti tady nikdo nedělal a mám obavu, zda se něco podobného bude opakovat. Na spolupráci s církevním klientem bývá příjemné to, že důležitou skutečností je vyjádření ideálu a vědomí, že církevní stavbu nedělá jen technická stránka stavby. U většiny zmiňovaných komunálních investorů mně tenhle rozměr chybí.
U komunálního investora je zároveň problémem skutečnost, že úředníci na vyšších postech jsou politiky s mandátem na čtyři roky. Ve chvíli, kdy se podaří projekt prosadit či rozjet, se může změnit politická situace, záměry a priority se posunou a vy začínáte znova...
Tohle riziko nepochybně existuje. Protože volení úředníci vždy cítí, že mají daný časový úsek. A když už se rozhodnou o realizaci stavby, mají někdy tendenci ji uspěchat. Nenechají myšlenku dozrát.
Jde o odbornou nekompetenci nebo je to otázka politického systému výkonu moci?
Je spíš otázka systému, protože nemohu říci, že by všichni úředníci byli nekompetentní. Mají svůj úkol, ten je nějak formulován a oni ho plní. Ale za každou stavbou - i tou městskou - by měl stát konkrétní člověk. Ale toho často supluje nějaký poradní orgán, komise, která se rozhoduje podle nejrůznějších zkušeností z jiných staveb. A v tom je oproti individuálnímu klientovi zásadní rozdíl. Jde trochu také o štěstí, může se stát, že budoucí uživatel městské stavby je do projektu "zažraný" a že ji vezme za svou. Ale to je potom štěstí, ale ne metoda.
Pro města realizujete různé zakázky, jakým stavebníkem je konkrétně Plzeň?
Jako stavebník je město Plzeň vcelku dobrý, vedení staveb je profesionální a dává důvěru architektovi. Na druhou stranu tam většinou chybí to zmiňované tvůrčí sepětí, odezva. Reflexe nového díla není příliš hluboká, město se bojí nějakého výtvarného výboje, experimentu, sází spíš na jistotu. Mám pocit, že to je chyba, pak se tu nedělá žádná nadčasová architektura.
Je nedostatek "průbojné" architektury otázkou architektonických soutěží, nevůle nebo nedostatku invence?
Určitě jde o komplex všech těchto důvodů. Prostředí v Plzni není až tak konkurenční, to je nesporné. Každý člověk potřebuje popichovat a pokud nemá ten trn v sobě, potřebuje vybudit k většímu výkonu, aby se nedržel jenom vyšlapaných cestiček. A určitý konzervatismus, který je pro Plzeň z dlouhodobého pohledu typický, nepřeje neotřelým koncepcím. A protože celý historický střed města je památkovou rezervací, tak do navrhování vstupují památkové orgány, které ne vždy posoudí, co je dobrá architektura a co ne.
Proč?
Památkáři jsou podle mě z určitého pohledu školení špatně, neboť památková péče není jenom o památkách. Když stavím novostavbu v historickém prostředí, musí být mým partnerem památkář, který je vzdělaný i v moderních trendech architektury tak, aby ji dokázal posoudit. Anebo se alespoň nestavěl proti něčemu, co může být velice dobrá architektura, ale protože je nezvyklá, nerozumí jí a tak jí pro jistotu zakáže.
Téma památkové péče je velmi složitou otázkou, přesto jak dnes - s ohledem na využití i tržní realizaci - památky chránit?
Myslím, že téma či směřování památkové péče jde v určitých vlnách, které se vzedmou a zase upadají. Vzpomenu-li si na šedesátá léta, památkáři přistupovali k problematice jiným způsobem. Do staré zástavby se vstoupilo s novým tématem, což by samo o sobě nebylo špatné, ale problém byl v tom, že kromě některých výjimečných staveb jako Karolinum tam svoji roli hrála vůle architekta něco změnit, vstupovaly tam i značně zhrublé možnosti stavební výroby a jejího řemesla, které nové zásahy často odsoudilo do postavení grotesky. Bolestný příklad tehdejší destrukční módy je třeba v Jihlavě, kde do centra vstoupila moderní technologie: velice tuhá, nepřizpůsobivá historickému náměstí, do kterého vnesla měřítko, které do něj skutečně nepatří. Jak dnes chránit? Nenechat přerůst přes hlavu utilitární zájmy ať podnikatelů či politiků a nechat památku co nejvíce hovořit svou autentickou výpovědí.
Ostrou diskusi kolem památkové péče v poslední době rozpoutala novostavba brněnského Špalíčku...
Špalíček jsem sledoval a samozřejmě i všechny průzkumy okolo toho bloku a myslím, že to není dobrá stavba. Ten dům přináší vulgarizaci celého prostoru a zničilo se tam neobyčejně mnoho autentického z hmotných dějin Brna. Stavba tohoto typu by dovnitř organismu, který má za sebou tisíc let života, neměla vstupovat, protože obrací místo naruby. Nemyslím si, že by se tam nemohl postavit nový dům, ale měl být doplňkem, další vrstvou. Měl by se uložit vedle, tak jako to bylo celá staletí - stálo zde několik domů a postupně byly přestavované, ale vždy na sebe navazovaly, "věděly o sobě", nepřevracely měřítko místa. Měly podobnou myšlenku. A tohle brněnské vrstvení Špalíček násilně přerval. Jeho realizaci považuji za zbytečné gesto, poškozující a hlavně nerespektující místního genia loci. A když už jsme v Brně, tak nedávno postavený dům vedle kostela svatého Jakuba je svým výrazem zcela současný. Když jsem viděl výkresy, měl jsem z něho obavy, ale ty byly rozptýleny, když jsem ho pak viděl ve skutečnosti. Má měřítko normálních domů okolo, zapadl do toho vrstvení, které tvoří zdravé město.
V minulém rozhovoru Fóra architektury (viz str. 17-20 - pozn. red.) Roman Koucký hovořil o tom, že úředník je u nás převážně člověk, který se nedokáže uživit vlastní prací. Ve své praxi se denně setkáváte s památkáři: jak vnímáte vztah architekta a památkáře? Jde o "diktát" jedné strany nebo o plodnou spolupráci?
V Plzni spolupráce s památkáři není špatná. Domnívám se, pokud jsme se na naší kulturní úrovni obecně dohodli na tom, že památky jsou podstatnou součástí naší kultury, musí tu být někdo, kdo jejich ochranu realizuje. Normální podnikatel má ve většině případů opačný zájem než je ochrana památek. A pak tedy památkář musí do ochrany vstupovat a musí být silný.
Jak přesně mám rozumět označení "silný památkář"?
Kromě základního předpokladu znalého a vzdělaného člověka musí mít pravomoc, přes kterou žádný nevhodný zásah nepřejde. Problém není v tom, jestli je památková péče tvrdá, ale měla by být na úrovni, kultivovaná a měli by ji vykonávat lidé s obrovskými znalostmi a to nejen památek, ale celkově kultury a života.. Dnes je u památkářů hodně lidí, kteří jsou velcí nadšenci, ALE... To velké ALE je právě v tom, že jejich rozhled a porozumění šíři problematiky památek hodně často chybí.
Jde o odbornou kompetenci nebo znalost současné architektury?
Ano, jde skutečně o něco, co se dá nazvat odbornou kompetencí. Stane se, že člověk se do památkové instituce dostane, protože ho baví řekněme lidové stavby. Tím nemám na mysli nikoho konkrétního, berte to jako příklad. Nemá potřebné vzdělání a stane se úředníkem. Má zájem o lidovou architekturu, a protože je na úřadě málo lidí, tak rozdává razítka i na všechno ostatní: hrady, kostely. Samozřejmě je hrozně jednoduché s razítkem v ruce říci ne. Nemají pak žádné starosti, nemůže se jim nic stát, nemají žádný problém. Pak záleží na osobní hodnotě člověka a na jeho vzdělání. A památkářů takové úrovně je málo, ale znám je a rád s nimi spolupracuji.
V širším měřítku se jedná také o otázku kulturní politiky, ať už městské nebo státní...
Je nepochybné, že u památkové péče mají lidé daleko menší platy než všude jinde, což je výraz přístupu státu k této oblasti. Jestliže tam pracují jenom nadšenci a amatéři, byť v dobrém slova smyslu, pak to není v pořádku.
Byť zprostředkovaně, památkář také ale rozhoduje o penězích, které nejsou jeho...
Chybou je, že památková péče dnes nevládne většími finančními prostředky. Málo platné, když někdo něco chce, musí na to přispět. Když si stát něčeho váží, musí to být poznat i na podpoře a ne jenom říkat: nesmíš s tím nic dělat.
Jakým způsobem by pak měl stát nebo město podporovat kulturní politiku či ochranu kulturního dědictví?
Stát může dosáhnout na personální obsazení památkových úřadů, na vzdělávání těch lidí a jejich ohodnocení. Pokud je neohodnotí, nikdy tam nebudou kvalitní lidé. Proč by se odborník, který si svou znalostí například ukradených památek pohodlně vydělá na živobytí, měl nudit někde na úřadě, dávat razítka a nechat si nadávat? Spousta památek je dnes nepoznaných a vůbec se o nich neví. Ale právě malé památky z nás dělají památkovou velmoc, vytvářejí kulturní atmosféru. Karlštejn je jeden a vznikl z vůle jednoho člověka, který ho nechal nádherně udělat, ale město či krajinu dělá velká suma domů a každý má nějaké kvality. A ty kvality jsou často nepoznané, vlastníci je sami od sebe také nepoznají a třeba by se rádi zapojili do obnovy, ale nevědí, jak na to. Tady je velké pole pro iniciativu státu, rozšiřovat poznání a vědomí o kulturní kvalitě starých staveb. Pak by ani nemusely být všechny památky zapsané, ochránilo by je naše kulturní vědomí.
To je ovšem otázka širší kultivace: přednášek, Šumných měst, tisku...
Ano, třeba Šumná města úžasně pomohla "občansky prostému" pohledu na kvalitu měst, jaksi z pohledu člověka, který jde po ulici. Spousta lidí si teprve teď něčeho všimla, a to je úžasné. Ne aby jeden kunsthistorik, ale pět tisíc obyvatel města mělo přehled. Z toho potom může vzniknout to, že se k nějaké stavbě budu chovat s respektem, aniž by mě někdo honil. Aniž bych na to potřeboval kulaté razítko. Je zajímavé, že třeba Francie má zapsaný prakticky stejný počet kulturních památek jako Česká republika, ačkoliv je nesrovnatelně větší. A když tam člověk prochází obyčejnými městečky, kam ani turisté moc nechodí, je tam řada krásných renesančních nebo gotických domů a lidé je neničí, protože vědí, že to je určitá hodnota. Vidím, že památková péče nemůže začínat zákonem č. 26, že odsud nahoru je to památková péče a odsud dolů holt ne... A památkáři se budou zabývat jedině tím, co se dostane do zákona. Památková péče musí přesáhnout zákon. Je samozřejmě pohodlné rozlišovat, co je a není památka podle paragrafu pět, ale to není kultura, to je vynucovací právo a svým způsobem šikana.
Tato proměna vnímání kulturních hodnot souvisí i s celospolečenským vývojem. Vezměme si, jak byla donedávna vnímána architektura devatenáctého století a jak se přistupovalo například k technickým památkám.
Uvedu příklad. Ještě před dvěma lety mi řekli o plzeňské katedrále, že je v ní "jenom" pseudogotický hlavní oltář. Je velice kvalitní, do stavby dobře zasazený a když se na něj člověk podívá, vidí, že je součástí zdí, jako by do nich zarostl. Vím o důležité osobě, která by jej ještě dnes odstranila proto, že je přece "jenom" pseudogotický. Vyšla kniha Plzeňský poutník, ve které autor - historik - píše o oltáři jako o napodobenině gotiky. Což je nepochopení, protože novogotika je sloh stejně jako gotika. Když vedle sebe postavíme gotický a novogotický oltář, vidíme zcela jednoznačně, že si skoro vůbec nejsou podobné, nemají skoro nic společného, kromě formálních znaků gotiky. Tohle je gotika a to druhé je myšlení, které se obracelo ke středověku, libovalo si v tvarech, o kterých si tehdy mysleli, že jsou gotické, ale ony třeba vůbec nejsou gotické! A historik v roce 2002 napíše, že jde o napodobeninu gotiky! Kniha je určena lidem, kteří tvoří právě tu největší vrstvu konzumentů památkové péče. Lidem, kteří mají o historii a památky zájem, ale nechtějí je nějak zvlášť studovat, tak si půjčí tuhle knížku a tam si přečtou takovouhle hloupost. Kultivace společnosti je stále nutná a přednášky a podobné publikace jsou velmi důležité. Vytvářejí kulturní povědomí. Když udělám přednášku, tak přijde sto dvě stě lidí, ale když je pořad v televizi, jako třeba Vávra, tak to je o miliónech. Zde je velký prostor pro stát.
V čem podle vás tkví zvláštní rozpor architektura jako téma, které se dotýká každého z nás, a na druhou stranu ne-téma pro širší diskusi, vnímání nebo medializaci?
Všichni jsou konzumenty architektury, ale myslím si, že jí minimálně lidí rozumí. A architektonická kritika téměř neexistuje. Když je v divadle nějaká nová hra, druhý den je v novinách okamžitě kritika. Každý den si přečtete o včerejším filmu v televizi. A pak se postaví dům, který nás svou estetickou kvalitou ovlivňuje na staletí a není o něm ani slovo. Ani nenapíší, kdo ho projektoval, protože mně z neznámých důvodů tvrdí, že nemohou dělat architektovi reklamu tím, že by jeho jméno u stavby zveřejnili. Ale v tom případě tedy nechápu, proč píší, že v novinách je vyfocený Karel Gott. Z hlediska zákona a toho, že oba nějakým způsobem reprezentujeme kulturu, jsme na tom přece stejně. Opakovaně jsem se ptal v novinách, proč tomu tak je. A dostal jsem jen vyhýbavé odpovědi: to víte, náš majitel z Německa, nesmíme dělat reklamu atd. Ale pod každou fotkou je napsáno, kdo ji vyfotil, ale kdo navrhl dům, už tam podle nich být nemůže. To souvisí s tím, že architektura se nebere jako výtvarné umění. Kdyby byla brána za umění, tak se takový postoj nemůže přijmout.
No dobře, ale nepromítá se do současného stavu vnímání profese "vnitřní dluh" předchozích čtyřiceti let?
Architektura jako obor v očích veřejnosti za těch čtyřicet let poklesla. Architekti jsou přece ti, co dělali králíkárny. A je nepochybné, že v tomto bodě si za to můžeme sami. Já jsem také vyprojektoval několik paneláků a osmdesátém pátém jsem řekl, že už je nebudu projektovat. Vyřešilo se to tak, že vždy na daný úkol mně sebrali lidi ze skupiny, aby dělali paneláky a podepisoval se pod to můj šéf. Nic se však nevyřešilo.
Ke zcela výjimečným stavbám naší polistopadové architektury patří vaše stavba kláštera pro řád trapistů, kterou v Novém Dvoře u Toužimi připravujete s anglickým architektem Johnem Pawsonem. Můžete přiblížit vývoj a aktuální stav stavby?
Opatství ze Sept-Fons ve Francii, které patří k Řádu trapistů, reformované odnoži cisterciáků, se rozhodlo, že v Čechách postaví nový klášter pro své spolubratry z Čech a východní Evropy. Jde o řád, který za sebou má v oblasti architektury úžasné dějiny. Oni vlastně vytvořili či stabilizovali typ kláštera, všechny kláštery "po nich" se stavěly podle cisterciáckého modelu, který je velice racionální. Kláštery mají na severní straně kostel, na který se ve východním křídle váže sakristie, kapitula a pracovna, tradičně zvaná skriptorium. Na jižní straně je refektář s kuchyní a na straně západní jsou různé provozní místnosti či noviciát. A tento model převzali františkáni, dominikáni a další řády, žijící v klášterech. Svatý Bernard z Clairvaux, který formuloval řádová pravidla, formuloval také podobu kostela. Ty mají být prosté, jednoduché a účelné, člověk nemá být rozptylován vnější výzdobou, ale má být veden ke vznešeným myšlenkám. V interiéru se důmyslně pracovalo se světlem. Světlo ve středověku znamenalo Krista, čili obklopení světlem se považovalo za obklopení Bohem. A po sedmi stech letech se v Čechách zakládá trapistický klášter. Když přišla objednávka na nový klášter, tak jsme se vlastně vrátili k zakladatelskému dílu cisterciáků z dvanáctého, třináctého století. Myšlenka kláštera a jeho skladby, o které jsem mluvil, je pořád živá, dá se bez problémů i dnes aplikovat. I po těch sedmi stech letech je to stavební typ, který nevyčpěl.
Jak vypadá aktuální naplnění tohoto typu?
Mniši měli jakési povědomí o architektu Johnu Pawsonovi, který je představitelem minimalismu: přísné, jednoduché architektury. I proto si ho zvolili, aby byl vedoucím týmu, který klášter vytvoří a s ním já a pracovníci mojí kanceláře. Projekt se začal připravovat v Londýně, kde se společně dělala koncepce stavby, model kláštera a formuloval se "duch stavby". Klášter se začal realizovat ve zříceninách barokního čtyřkřídlého zemědělského dvora tepelského kláštera, který měl v čele rezidenci s věžičkou. Autentickou jsme ponechali pouze západní část, která byla pečlivě restaurována. Ostatní tři křídla jsou novostavbami, které se plně podřizují schématu kláštera. Interiér je jednobarevný, v zásadě jenom bílý a celé řešení je o světle. Vyskytuje se tam v nejrůznějších podobách, klenby na ně reagují v pološeru, v polostínu, ve světle. Poněkud proti vůli trapistů jsme na stropy prvního patra vrátili barokní fresky. Zpočátku nebyli této myšlence nakloněni, ale nakonec jsme se dohodli, že klášter je nejen novou realizací, ale zároveň obnovou. Téma obnovy bylo velice důležité a vždy došlo na to, že se něco zkazilo, zničilo vlivem nepřirozeného společenského řádu a my obnovujeme. Práce se světlem, kterou umožnily klenby ve staré části, se přesunuje dál. Zejména do kostela, který nemá pravá okna, ale jen takové světelné tunely, které dovnitř přivádějí světlo a jemným způsobem modelují prostor. Teď je dokončena hrubá stavba kostela, do roka by měl být vysvěcen.
Pro kolik mnichů je klášter koncipován?
V současné době jich tam už rok bydlí mezi deseti a patnácti. Cíl je čtyřicet dva mnichů. To číslo není jen tak náhodné, od tohoto počtu mnichů vzniká opatství, zatímco nyní je to pouze proboštství. V čele komunity je zde probošt, který podléhá opatovi ze Sept-Fons. Zároveň tento počet je zde v podstatě maximum kapacity tohoto objektu.
Architektonické řešení kláštera znamenalo respektovat také specifický provoz kláštera...
Mniši žijí pospolu. To znamená, že veškerá jejich celodenní činnost postrádá prvky individuality a intimity. Mají společnou ložnici, ve které jsou jen zástěny, které tvoří malé boxy - cely na spaní. Nekomunikují spolu verbálně, domlouvají se jenom posunky. Když spolu musejí nutně promluvit, odcházejí z doslechu ostatních. Zároveň ale na sebe musejí vzájemně reagovat, jeden z jejich základních prohřešků je nepozdravit kývnutím hlavy - třeba i stokrát za den.
Čili pravidla řádu velmi přísná a strohá
Za den stráví asi šest a půl hodiny v kostele při modlitbách a na mši. Spát chodí okamžitě po večerních modlitbách, což je v půl deváté a vstávají ve tři čtvrtě na tři. Každý bratr má svůj úkol, svůj resort, který naplňuje. Povinností je vzdělávat se. Každý klášter musí být soběstačná jednotka a to i ekonomicky. Musí si na sebe vydělat. Pracují v zemědělských a potravinářských odvětvích. Vedou jednoduchý život obrácený k Bohu. Po dokončení bude klášter uzavřen, přístup bude pouze do kostela.
Momentálně je vypsána soutěž na dostavbu proluky U Zvonu v centru Plzně. Chystáte se jí účastnit?
Proti zbourání jsem po povodních psal článek do místních novin, ale vyšel až po demolici domu. Lidé si vůbec neuvědomují, že sadový okruh kolem historického jádra dělají domy a ne trávník. Mezi domy je parková plocha, ale domy jsou důležité, protože vytvářejí město, vytvářejí městský prostor. Navíc v Plzni stojí v sadovém okruhu většina významných budov, které vytvářejí její charakter. Plzeň je v Čechách kromě Prahy městem, které má velmi silný městský charakter. Trochu se mu blíží také Hradec Králové, ale jinak i velká města mají poměrně venkovský charakter. Zástavba Plzně městský charakter má, ale teď, když se zboural dům U Zvonu, jej v citlivém bodě ztratila. Podívám-li se od Dřevěné ulice na Pražskou ulici, tak jen čekám, kdy tam vyjdou husy za sebou. A to jen málo přeháním.
Jak by se vzniklá mezera v sadovém okruhu Plzně podle vás měla řešit?
Měla by se tam postavit stavba, která nepotřebuje zásobování, protože střed města je přetížený. Jednoznačně něco z kultury: dovedl bych si tam představit galerii, městskou knihovnu, muzeum, samozřejmě asi i hospodu, ale s rozumem, protože komerční náplň by tam neměla být silná. Západočeská galerie například vlastní rozměrné originály Alšových plzeňských sgrafit a dovedu si představit, že tam bude jejich pavilon. Nový dům by nemusel být tak vysoký jako původní. Silueta historického jádra je po zbourání domu od mostu v Pražské ulici hezká a působivá, a tato kvalita by měla být podpořena. Nový dům by se měl výškově stáhnout, ale musí tam být. Chceme se soutěže zúčastnit, ale máme strach, aby soutěž nebyla podobného typu jako kdysi na Staroměstskou radnici v Praze. Tehdy nikdo neformuloval, co je radnice, přišlo sto návrhů, každý jiný a porota nebyla schopná vůbec nic vybrat. Jak by také mohla, když sama neměla o stavbě jasno.
Máte tedy pochybnosti o správně formulovaném zadání soutěže?
Ano, je špatně formulovaná, ale jsem rád, že je vypsaná. V zásadě říká: něco nám vymyslete a my se na to potom podíváme. Nicméně jsem přesvědčený, že je nutné se soutěže zúčastnit z didaktického důvodu. Soutěž nám dovolí formulovat názor, rozebrat problematiku a předvést možné řešení. Doplnit o letecké pohledy na historické jádro, aby byly vidět širší souvislosti. Chci věřit, že soutěž není poťouchlost, kdy se nakonec řekne: "Tak vidíte, všechny návrhy jsou špatné, ale my jsme pro to udělali všechno. A podívejte, jak to dopadlo."
