S Siamakem Haririm a Michaelem Boxerem nejen o Kanadě, místním stavění a konkurenci
(úryvek)
Jak byste českému čtenáři přiblížili současnou kanadskou scénu?
M. Boxer: Navzdory obvyklému stereotypnímu dojmu, je současná Kanada velmi městskou kulturou. Vezměte si, že kolem osmdesáti procent všech Kanaďanů žije ve městech nebo městských aglomeracích. Opět bychom rádi vyvrátili stereotyp kanadské architektury jako malých dřevěných domečků někde v lese, protože dnešní Kanadu mnohem přesněji charakterizují sofistikovaná města a měřítkem velká zástavba. Kromě toho je naše země velmi rozlehlá, takže i stylově velmi disparátní. Nesporný regionální charakter je ovlivněn použitými materiály a určitou návazností na tradici. Na druhou stranu zde ale najdete řadu zcela autonomních staveb vymykajících se tradici. Ať už je to například Art Gallery v Ontariu od Franka Gehryho nebo tamní Královské muzeum od Daniela Libeskinda... Pokračovat můžeme třeba stavbou College of Art and Design v Ontariu od Willa Alsopa.
Jaké tendence lze v současné kanadské architektuře vystopovat?
M. Boxer: Tady v Torontu aktuálně vnímáme určitou tendenci ke kdysi mizejícím environmentálním ohledům. Jakoby šlo o reakci na materiálovou a technickou otravu předešlých let. I my jsme se za ta léta od našich specialistů naučili, jak jsou věci udělány a jak fungují. V té souvislosti vnímáme určitou souvztažnost naší tvorby s tvorbou architektů jako je například Aalto, Moneo, Siza nebo Kahn.
A ve vaší tvorbě?
M. Boxer: Teď se také hodně věnujeme městské krajině. Pokoušíme se vytvořit senzitivní, k prostředí odpovědné a přátelské stavby, které by obohatily městskou strukturu. Možná, že hlavní problém je v tom, že města nevznikají naráz, ale postupně, kousek po kousku. A my jsme jen část ze skupiny architektů, kteří zkoušejí vytvořit něco, v čem by lidé mohli příjemně žít, v souladu s přírodou. Ale také do jisté míry sami se sebou. Tenhle postoj jsme se pokusili promítnout do stavby krizového centra Robertson House pro matky s dětmi, ale stejně tak do kanadského sídla mezinárodní poradenské firmy McKinsey & Company. Vnímáme v těch stavbách určitou návaznost na tradici, podíváte-li se zpět, naleznete jména jako George Baird nebo Barton Myers. Ale na druhou stranu, kanadská kultura je založena a udržována na velké diverzitě.
Můžete být konkrétnější?
S. Hariri: Samozřejmě, že jako všude jinde, spoustu času a energie spolyká stavební proces. Všechna ta schvalování, vyjádření a řada byrokratických překážek. A přitom chcete pořád udržet určitou kvalitu a trvanlivost vlastních staveb. Proti vám stojí státní úředník, děkan fakulty nebo klient s úvěrem na čtyři roky. A konkrétně v Torontu se věci musejí dít velmi rychle. Je tady obrovská vlna imigrantů, i to způsobuje, že vše je pod velkým tlakem. Připočtěte k tomu dlouhou zimu, tedy podmínky pro stavění úplně jiné než například uvás v Evropě. Troufám si říct, že Toronto má nejrychlejší stavební průmysl na světě. Ten se v případě staveb ve městě pohybuje v určitých ekonomických cyklech. Porozumět místnímu stavebnímu trhu pak tvoří velkou část úspěchu v branži.
Jaká je na tomto dynamickém trhu konkurence?
M. Boxer: Obrovská. Například v případě obchodní akademie Schulich u York University jsme byli jedním z 280 soutěžních týmů, které se o zakázku ucházely. U McKinsey & Company to bylo kolem 270 architektů a týmů! Nestěžujeme si, ale uspět tady je velmi tvrdé. Na druhou stranu, kdybychom do těchto soutěží nešli, za chvíli jsme mimo. Každou možnost získat zakázku musíme využít, každého klienta musíme umět přesvědčit, že právě my jsme ti jeho iniciativní partneři, kteří mu pomohou vyřešit jeho problém. Například pro McKinsey & Company jsme pomáhali hledat i vhodný pozemek. Pro krizové centrum Robertson House jsme pomáhali s analýzou obsahové náplně jejich krizového programu. U stavby MacLaren Art Centre v Barrie v Ontariu jsme s nimi dokonce hledali odpovídající finanční fondy potřebné k financování jejich projektu. Říkáme: nejsme jen autoři, ale jsme řešitelé často složitých úkolů.
Takovým postupům se ale architekt nenaučí na škole...
S. Hariri: Jistěže. Leccos jsme se třeba naučili u firmy McKinsey. Pro ně jsme například tvořili velmi sofistikovaný a nestandardní pracovní prostor, odlišný od klasických kancelářských prostor. Další nový okruh funkčních problémů nám přinesla práce pro Nemocnici princezny Margarety, což je onkologická klinika v Torontu. Tady si nás klient cíleně vybral proto, že nechtěl experty, kteří mu tam nasekají standardní řešení pro tento typ stavby, ale někoho, kdo se bude zabývat problémem této nemocniční péče a pokusí se najít nové, inovativní pojetí. Šlo jim o to využít architekturu k tomu, aby povzbudila těžce nemocné lidi. Chtěli pracovat v zajímavém, příjemném prostředí. Koncepce prostoru a prostředí v tomto případě hrála velkou roli. Nakonec se v tom angažuje i vláda, protože z místního infrastrukturního fondu SuperBuild a řady různých projektů PPP (public private partnership - pozn. RV) přispívá na takové stavby.
M. Boxer: Když jsme začínali pracovat pro York University, jedním ze tří hlavních hledisek, na které jsme byli tázáni a které jsme museli zpracovat, byl trvale udržitelný rozvoj. Pro nás to znamená to, že vnitřek stavby může být kdykoliv adaptován pro různé účely a navenek je pevně ukotvený. S časem se jeho patina nebude měnit k horšímu a samozřejmě jde o jeho energetické a tepelné vlastnosti.
... celý rozhovor si můžete přečíst v časopise Fórum architektury & stavitelství 1/2004. V čísle 1/2004 najdete další podrobnosti o obdivovaných projektech a realizacích - Chrám světla (Bahá'í Temple, Santiago de Chile) a McLaren Art Centre v kanadském Ontariu.
