Agón (zápas) je řeckým vynálezem s anglosaským vyústěním a nakonec i pojmenováním - sport. Řecká civilizace byla agonická ve smyslu soutěživá. Soutěž znamená pravidla, a tedy regulaci lidského chování. To byl významný civilizační mezník. Agón určoval nejen hry, ale i soudní pře. Soudní procedura v římském právu je tedy částečně dědictvím Řecka. Přemoc náhody se potlačovala procedurou, jejímž cílem bylo zjednání spravedlnosti. I hry měly tento étos spravedlnosti zabudován v sobě jako pružinu a smysl. Abychom pochopili dnešní povahu soutěžení, položme si otázku: Čím je sport dnes?
Rozhodně ne součástí náboženství, jako tomu bylo v antice, kláním, o jehož výsledku rozhodovala nejen připravenost, ale i bohové. Ani vysoce formalizovanou hrou (turnaje), jejímž patronem byl Bůh či jeho svatí jako ve středověku. A už vůbec ne - jen zdánlivě překvapivě - radostí ze hry jako způsobu naplňování pravidel, jako tomu bylo ještě v první polovině 20. století. Současný sport je dnes především přečerpávací pumpou peněz. Vítězství není výsledkem dodržování pravidel, ale jejich systematickým překračováním. Jen maska minulého a dnes naprosto nepřítomného étosu hry přetrvává jako relikt minula. Výsledek fotbalového utkání se dá koupit, dohodnout ve funkcionářském zákulisí. Fyziologické hranice výkonu lze posunout pomocí anabolik a jiných preparátů. Radost ze hry nahradilo martyrium honby za zisky a nesmyslně šponovanými rekordy. Sportovní duch vystřídal duch obchodní spekulace. Úspěch znamená peníze, a proto výsledek dopředu popírá možnost hry. Sport je dnes tím nejkolosálnějším podvodem na masách diváků, protože předstírá hru, jíž není. Dokonce ani nejde o obchod ve smyslu soutěže, protože dnešní ekonomika není ekonomikou volné soutěže, ale ekonomikou přerozdělování teritorií mezi velmi omezeným počtem těch samých skupin, které do soutěže nikoho nepustí. Divák nesleduje ve skutečnosti fotbalový zápas, ale dopředu zinscenovaný tyátr, dohodnutý obchod. Je to panoptikum pro nevidomé. Úskok je nutnou podmínkou vítězství, dodržování pravidel slabost. Sport, těžce zkoušený korupcemi všeho druhu, je obrazem naší doby, epochy společenského rozpadu, zničení všeho, co stálo v základech Západu. Ale ani z takzvaného Třetího světa nepřicházejí povzbudivé zprávy, protože export terorismu z Asie a Afriky do Evropy a USA je pouze reexportem původně západního násilí, bumerangem, návratem evropského vynálezu na domácí půdu. Způsoby násilí militantního islámu nejsou domácí (islámské) provenience, ale pocházejí odtud, z Evropy, vycházejí z tradic evropského kolonialismu i revolučního násilí. Teprve dnes jíme hořké plody nedávného evropského nadšení pro revoluční změny v podobě terorismu, ale hlavně ve formě zničení politického a ekonomického liberalismu.
Současný sport je zároveň předstíráním neexistující soutěže (ta zanikla spolu s liberalismem) i kýčem, který předstírá, že stojí na coubertinovských olympijských základech. Ve skutečnosti je však jen chabě maskovaným nástrojem finančních zisků těch, kteří těží z tohoto masového omylu, že sport je ještě soutěží. Sport je nástrojem manipulace, mohutným řečištěm peněz a zároveň ventilem obav, mazaným pacifikátorem. Když už začíná být jasné, že nežijeme v demokracii, ale v regulérním gangsterlandu, v otrokářství, v němž zaměstnavatel si může se zaměstnancem udělat, co se mu zlíbí, pak pusťme gladiátory do arény. Sport totiž proměňuje potenciální občanskou nespokojenost v pasivní diváckou spokojenost. Co víc si nomeklaturokracie v České republice, která má u nás procentní majoritu v hospodářské oblasti, může přát?
Fotbalový vlajkonoš, který ztratil práci, se vybouří na stadionu a nebude právně zpochybňovat okamžitou výpověď, kterou mu zaměstnavatel dal protiprávně. Čím dál častější zneužívání paragrafu 53 zaměstnavateli, na něž si bezmocně stěžují úřady práce, a rostoucí počet fotbalového vandalství spolu souvisejí. Sociální bezmoc nemá většinou tendenci institucionalizovat svůj odpor proti bezpráví, ale naopak inklinuje k chaosu, k sociální entropii, k zdánlivě nemotivovaným projevům agrese.
Tato taktika pacifikace občanské nespokojenosti má starý (antický) a nový (nacionálněsocialistický) rodokmen. Za dob římského principátu a císařství, tedy v době nejhorší eroze někdejších republikánských výdobytků, kombinovali diktátoři, tito provozovatelé nejhorších mocenských excesů v rouše římskoprávní tradice a domnělého navazování na republikánské dědictví, dvojí taktiku: divide et impera (rozděluj a panuj) a panem et circenses (chléb a hry). Prudký úpadek občanských ctností kapitalismu a rostoucí převaha her ve smyslu kompenzace za stále více nepřítomná lidská práva ve společnosti, jež je už pouze mimikry demokracie, je symptomaticky spjata s onou absencí vyvažujícího prvku v systému práce a podílu na celospolečenském přerozdělování, z něhož jsou stále více vylučovány rostoucí masy lidí. To není levicová rétorika, ale konstatování, že stojíme u zrodu zcela nové společenské formace, pro niž nalezl prorocký obraz Aldous Huxley ve svém Konci civilizace. Je to nový druh otroctví, který se ještě maskuje zastupitelskou demokracií a jinými institucemi, jež jsou však už pouhým reliktem, zatajením naprostého potlačení politické sféry (sféry mezilidského rozhodování o společných věcech) sférou ekonomickou, ovládanou ve skutečnosti stále rychleji se zužujícím spektrem aktérů. Sport je jedním z nejmocnějších kanálů, odvádějících pozornost zotročovaných obyvatel. Zábavu za svobodu, to je taktika uzurpátorů politické sféry či přesněji řečeno její proměny v úzce zájmovou hospodářskou sféru. Aby obyvatelé státu nepozorovali toto povážlivé zúžení prostoru pro mezilidské rozhodování o společných věcech, tedy pro politiku, aby tak hmatatelně nepociťovali rostoucí občanské bezpráví, musí se jejich pozornost odvést do světa, kde divák zdánlivě vládne právem veta, kde divácká spokojenost či nespokojenost může ovlivnit výsledek zápasu.
Antická úpadková tradice má ještě jednoho sourozence (typologického, nikoli vývojového): nacionální socialismus. Právě nacismus povýšil sport na téměř státotvornou či spíše hnutítvornou (stát byl proměněn v pouhý nástroj hnutí, jak ukázala Hannah Arendtová ve svém klasickém díle) platformu. Nacismus začal stavět megastadiony jako výkladní skříň své moci, jako legitimaci širokého společenského souhlasu se svými excesy od naprostého pozastavení vlády zákona až po holocaust. Stadiony a vyhlazovací tábory jsou za určitých dějinných okolností (pokaždé, když je snížena rozhodovací pravomoc obyvatel na minimum) dvě strany téže mince. Ostatně během války se stadiony ochotně měnily ze sportovišť v hromadná popraviště. Dokonce existuje úzká statistická korelace mezi počtem stadionů či jiných druhů sportovišť a institucionalizovaným vyhlazováním nepotřebných částí populace. Jakkoli to může znít jako přitažené za vlasy, rostoucí počet prostorů pro zbožněné gladiátory je znepokojivou předzvěstí vlády euthanasie, která přijde tak rychle a zabydlí se v naší společnosti s takovou samozřejmostí, že články tohoto druhu, bohužel téměř ojedinělé, budou pro budoucí, postkataklysmatické, historiky dokladem, že existovali lidé, kteří dovedli analyzovat katastrofu, jejíž hukot slyší zatím jen velmi nepočetní. Nejinak tomu ovšem bylo při nástupu sociálního socialismu. Nová nebezpečí totiž na sebe berou vždycky podobu naprosté nevinnosti. A ti, kdo v nevinnosti spatřují nebezpečí, jsou kriminalizováni jako blázni a rozvraceči. Tak užitečná hermeneutika strachu, o níž hovoří Hans Jonas v knize Princip odpovědnosti, věru není oblíbenou disciplínou. Stadiony jistě budou vyrůstat jako houby po dešti, až se euthanasie židů budoucnosti (velice nedaleké), tedy důchodců a jiných neproduktivních složek obyvatelstva, tedy i postižených a nemocných, bude postupně stěhovat z utajených likvidačních středisek na stále veřejnější prostranství. Bude velmi záležet na profesní a lidské integritě zdravotníků a lékařů, aby se k této zprvu latentní euthanasii nepropůjčili. V tomto ohledu přibude k dávné antické úpadkové tradici her jako zapomnění na časy republiky a k nacionálněsocialistickému kultu těla a sportu jako výrazu slepou biologií hnané síly ještě další zakládající tradice, tedy sportu jako masové identifikace s hrdiny, bohy, kteří mají zaplnit pustotu nebes i Země. Současný sport má výrazně kvazireligiózní charakter v době absence společensky sdílených symbolů a hodnot. Supluje ztracenou národní identitu v době konce národních států a užitečně pro současnou hospodářskou moc zabíjí dvě mouchy jednou ranou, rozpumpovává oběh peněz a pohlcuje energii občanů tím, že pacifikuje jejich nespokojenost se současným stavem. Lidové zbožnění gladiátorů, jedno zda hokejových či fotbalových, má pro politicky etablovaný organizovaný zločin, pevně vrostlý do státních struktur, ještě výhodu: bere vítr z plachet posmrtné slávy případných martyrů na poli boje za politicky a hospodářsky podloženou, nikoli jen institucionálně kašírovanou demokracii. Zatím se nomenklatura, která má své nepsané (ale možná i psané) černé listiny, uchyluje ke kriminalizaci svých odpůrců a k jejich likvidaci hospodářskými nástroji. Toto interim (zatím) však nepotrvá věčně, protože tak silně etablovaná moc si může v blízké budoucnosti dovolit vraždy nejen na objednávku, ale i na běžícím pásu. Tichost vražd elegantně překryje nepřetržitý proud sportovních utkání. Jestliže je výsledek Horní Dolní FC tak důležitý, pak nikoho nemůže vzrušit záhadná vražda, byť by proklouzla hlavními televizními zprávami. Češi mají silná mužstva, nevadí tedy, že trpí skutečně tyranskou moc nomeklaturokracie.
Na příkladu anticko-úpadkové, nacionálněsocialistické a mocensko-hospodářské podoby sportu vidíme, že sport má velice ambivalentní charakter. Slouží jak ušlechtilým a společensky přínosným cílům, tak dokáže být poslušným a bohužel velice účinným klackem v rukách moci vymknuté společenské kontrole. Vychází-li sport z tvorby a aplikace pravidel jako svého základu, pak má velice kultivující účinek na společnost. Tehdy hovoříme o fair play, o sportovním duchu jako o zásadách, jimiž má být prostoupena společnost: To je duch "běžeckých" povídek Jana Hanče, Poláčkových Mužů v ofsidu či Bassovy Klapbuzovy jedenáctky, ale je to také duch soutěže klasického kapitalismu. Sport, je-li hrou a ne obchodem, je velmi demokratickou oblastí. Je to zvláštní paradox: Je-li společnost zdravá, pak se jí dostává hojných léčivých a kultivujících účinků právě od sportu. Ve 20. a 30. letech 20. století sport dodával společnosti nejen povzbudivé termíny pro čestnou soutěž, ale i následováníhodné identifikační vzory. Pak je sport oázou ušlechtilosti, což není ani nadsázka, ani literární licence. Je-li však společnost nemocná (ta naše je smrtelně nemocná), pak právě sport je mocným dodavatelem afér, špinavých obchodů, podvodů a slepé honby za výkony. Takovým je sport dnes a takovou je i současná společnost.
Abychom si učinili představu o vzdálenosti, kterou dělí sport první poloviny 20. století od sportu dnešních dnů, připomeňme skutečně klasické místo z neméně klasického díla Homo ludens od nizozemského kulturního historika Johana Huizingy (v překladu Jaroslava Váchy): "V moderní společnosti se sport postupně stále více vzdaluje sféře čisté hry a stává se elementem sui generis: není už hrou a není ani vážnou záležitostí. (...) Toto pojetí je přímo protichůdné běžnému veřejnému mínění, které označuje sport v naší kultuře za herní prvek nejvyššího stupně." Pro Huizingu byla ztráta herní dimenze sportu závažnou podobou jeho degradace na nehru a zároveň na nevážnost. Dnes je sport vysoce instrumentalizován na pouhou součást mediální či archaicky, ale přesněji řečeno propagandistické mašinérie, jež je součástí obchodní strategie velice úzké vrstvy megamajitelů. Sport se proměnil z huizingovského hybridu nehry a nevážnosti v hybatele udílející ekonomickou dynamiku těch společností, jež mají moc sport ovládnout a uzpůsobit ho svým potřebám. Sport si však musí udržet zdání hry, aby se stimulovala poptávka po tomto populárním artiklu. Představme si řadového fanouška libovolného fotbalového klubu, jak se těší na zápas s rivalem svého favorita. Proč se těší na zápas? Protože v něm není výsledek znám a on jako řadový divák může svým entuziasmem ovlivnit úspěch svého milovaného klubu.
Na stadionu má životem uvláčený fanoušek ohromnou, přímo magickou moc. V této metamorfóze pouhého kolečka anonymního a pomateného chodu společnosti v magického určovatele výsledku zápasu tkví půvab masovosti kolektivního sportu. Jenže výsledek zápasu neovlivní sebejásavější hecování fanouška, protože ten je už dohodnut v zákulisí fotbalové mašinérie. A nemůže tomu ani být jinak, protože jde o veliké peníze. Nelze přece ponechat na náhodě, aby rozhodla o vítězi. V sázce jsou také sázkařské kanceláře a celý sportovní průmysl. Sport už dávno není sportem, ale přesto jeho obliba neklesá. Nikoli proto, že by takováto degradace sportu v pouhou kulisu machinací fanouškům nevadila, ale protože média je utvrzují v tom, že tomu tak není. Jak? Tím, že ukazují úplatkářské a jiné finanční maléry okolo fotbalu jako odhalitelné. Pokryteckým způsobem jejich zveřejňování totiž média dávají najevo, že mají pod kontrolou něco, co se už dávno vymklo z kloubů právního vaziva. Medializováním ojedinělých příkladů televize vzkazuje svým divákům: jde o pouhé výjimky z pravidla a ty ještě přijdou na pranýř. Nevím, jsou-li televizní redaktoři tak nesvobodní či tak nevědomí, ale tyto výjimky jsou pravidlem už dávno. Používání parafarmaceutik k umělému překračování výkonů je druhou stranou téže tváře. Průkopníkem v dopingu byla NDR a dnešek se stal jejím poslušným učedníkem. Špatné příklady se snáze následují. Sport, který je ve své podstatě velmi ušlechtilou oblastí lidského konání, přestal být sám sebou ve chvíli, kdy prostředek obětoval cíli za každou cenu. Cílem přece není mechanické překonávání fyziologických hranic, ale soutěž jako měření sil: kdo je připravenější, kdo taktičtější, kdo lépe hospodaří s dechem atd. Sport se stal zbožím mezi jiným zbožím, a tím ztratil svou jedinečnost. Jenže aby se udržel jako komodita na trhu, musí se jeho konzumentům předstírat, že oni jsou stále ještě aktéry hry, která není hrou, ale zákulisním obchodem. A protagonisté sportovního průmyslu těží z této masové naivity, z tohoto denně aplikovaného podvodu, jehož kolosálnost je úměrná jeho tak snadné průhlednosti. Zvyk je železná košile a jestliže je někdo dnes a denně podváděn, zvykne si na to jako na normu. Kdyby se měl mimo venkovská hřiště a amatérskou scénu setkat se skutečným sportem, utrpěl by civilizační šok a zcela jistě by se z něj nikdy nevzpamatoval. Patří k povaze dnešního (nebo tomu tak bylo vždy?) člověka, že neanalyzuje situace, v nichž se ocitá, ale prochází jimi jako prázdným prostranstvím, kde není nic zajímavého. Nic, po čem by duševní úkon alespoň záblesku přemýšlení zanechal svou stopu. A tak také vypadají sportovní areály dneška. Barnum, humbuk, prázdnota, barnum, humbuk, prázdnota, barnum, humbuk, prázdnota... Přes všechnu veteš luxusu jsou stadiony a hřiště symptomem agónie. Kde chybí soutěž (agón), tam přichází ke slovu agónie. V tom karnevalovém reji sportovního víření je totiž cítit škvařící se těla příštích martyrů za demokratickou společnost bez zločineckých loktů nomeklatury. Sluší se připomenout, že o tomto stavu věcí věděl už před padesáti lety španělský prozaik Luis Martín Santos, když tuto dobu nazval (stejně jako svůj román) Dobou ticha, dobou, v níž zlo je tak neslyšné, že je vlastně nepostižitelné. Proto jeho svatý Vavřinec nakonec žádá své mučitele, aby dodrželi estetiku tortury: "Svatý Vavřinec byl chlap, nekřičel, ani nehlesl, byl zticha, mlčel, když ho upalovali pohanští torquemadové, mlčel a pouze řekl - a historie připomíná, že pouze řekl - obrať mě, vždyť z téhle strany jsem úplně spálen ... a kat ho obrátil, už kvůli symetrii." (přeložil Josef Forbelský)
