Vlevo nahoře, vpravo dole: Janečkovi, U Půjčovny 4, Praha 1
Dobrodružná cesta obytným pralesem s Terezou Janečkovou, Pavlínou Míčovou a Janem Gogolou ml.
Za prvé nerozumím dost dobře názvu projektu: "Vlevo nahoře, vpravo dole" a za druhé mi přijde velice zvláštní, že v galerii ukazujete soukromí svého vlastního bytu. Nebojíte se, že si lidé na základě toho co uvidí řeknou: "Ta to nemá v hlavě v pořádku, to teda musí být rodina"?
Tereza Janečková: Myslím, že jako tvůrce uměleckého projektu si mohu dovolit být nesrozumitelná. Ovšem při troše snahy, není složité odhalit, že rozvíjím dále svoji základní myšlenku. Již poněkolikáté se totiž věnuji projektu, který se zavrtává pod moji kůži.
Pavlína Míčová: Vyvstává zde určité zpochybnění. Zprostředkovaný pohled do soukromí totiž neprezentuje skutečné soukromí s jeho každodenností. Intimní prostor je zaznamenán na médium, při tomto procesu je interpretován našimi pohledy a nakonec je přemístěn do galerie. Co je tedy skutečné a co virtuální, soukromé a veřejné, co je exteriér a interiér? Nikdy nejsme jen sami doma, vždy jsme zároveň i ve světě. V galerii přítomná "návštěva" se může pralesem navrstvených předmětů "prodrat" zcela po vlastní "trase". Někdo upře pohled do prostoru vlevo nahoře, jiný zase bude upoután něčím vpravo dole. Možná na konci prohlídky zjistíme, že každý zúčastněný prošel jinou džunglí. Zobrazení atributů konkrétní domácnosti může tedy směřovat k "budování" či "sestavení" domácnosti nové, třeba i obecného významu.
Jan Gogola: Název jsme doplnili adresou Janečkovi, U Půjčovny 4, Praha 1, která je vlastně adresou tématu, protože je v ní obsaženo stěhování rodiny Janečkových do místa galerie, neboli stěhování intimní každodennosti a veřejné nadčasovosti na společnou adresu. Takže Tereza to nemá v hlavě v pořádku pro každého, kdo vnímá svůj byt jako "Můj dům, můj hrad", protože Tereza říká: "Můj dům, náš hrad", přičemž do toho "náš" patří každý, kdo do vystaveného bytu přijde na návštěvu a to třeba taky proto, aby se dozvěděl, co to znamená "Vlevo nahoře, vpravo dole" anebo taky proto, aby se dozvěděl, jestli je možné vnímat svůj byt jako galerii a svůj život jako umělecké dílo.
Proč si tedy návštěvníky nepozvete přímo k sobě domů, kde se jim můžete ukazovat naživo? Dovedete si něco takového představit? Další alternativou by možná bylo naopak se reálně přestěhovat do prostoru galerie s celým bytem (a psy) a pokusit se zde bydlet…
T. Janečková: Vzhledem k tomu, že reálné stěhování do galerie mi připadá ve svém sdělení omezené a nakonec nemožné a možná i dávno objevené, nespatřuji ve stěhování význam projektu. Napětí začíná právě v kontrastu se zaznamenaným prostorem. Vidět náš domov naživo, v místě, kde stojí, se podaří pouze několika málo návštěvníkům, z nichž tvoří většinu rodinné příbuzenstvo.
P. Míčová: Velmi správný postřeh. Projekt v intencích struktury domácnosti bujel různými variantami. Znamená to, že náš vztah ke zkoumanému se vyvíjel. Stěhování domácnosti, nebo dokonce i jejích členů do galerie, je ve výsledku radikálnější zásah do jejího ducha, než její zprostředkování skrze rozličná média. Návštěvník by totiž do přestěhované domácnosti vstoupil jako do projektu zcela odlišného. Procesem výběru jednotlivých kusů nábytku, jejich přemístěním a znovusložením a nakonec jejich napasováním do prostoru galerie, bychom vytvořili domácnost sice podobnou ale významově vlastně jinou. K interpretaci pochopitelně dochází i prostřednictvím fotografií, které jsou v instalaci použity. I zde bylo nutné postupovat selektivně. Ovšem demokraticky jsme se vystavili atakům jednotlivých zátiší, nechali je na sebe působit. Rovněž jsme vyzvali členy domácnosti, aby zdokumentovali TO, co pro ně konkrétně představuje ono "srdce domova". Z mého pohledu jsme nastíněným procesem postihli podstatu domácnosti a zároveň vytvořili návštěvě v galerii dostatečný prostor pro vlastní pro/žití.
J. Gogola: Promiňte, ale to je na mne v tuto chvíli příliš konceptuální otázka. Já jsem byl totiž u Janečků doma nedávno zcela poprvé a po této zkušenosti mám pocit, že v souvislosti s tímto projektem zůstanu "návštěvou ve dveřích", protože hlubinné gesto domu Janečkových nemohu v tak krátké době, která zbývá do otevření výstavy, obsáhnout. Bylo to, jako kdyby člověk prošel všemi byty vysokého domu: tolik bytů v jednom bytě jsem ještě neviděl: Představte si například třpytivou disco kouli nad lustrem obýváku pod stropem pokrytým dřevěnými geometrickými obrazci a prorostlým hřebíčky, jejichž hustota předznamenává či připomíná vegetativní závěs pnoucích se rostlin, z nichž jedna mírně zažloutlá zde roste či usychá… Mám v hlavě diskotéku vjemů a Janečkovy podezírám z toho, že jsou tajnou surrealistickou skupinou.
Rozhodli jste se vytvořit plastický a mnohovrstevnatý otisk svého domova v několika různých médiích současně. Jaké aspekty a dimenze vás na jednotlivých médiích zaujaly ve vztahu k vašemu dílu? Je výběr z vašeho pohledu vyčerpávající?
T. Janečková: Například aplikováním efektní technologie lentikulární grafiky, díky níž se v jednom obrazu a jedním horizontálním pohybem hlavy přemístíme do dvou různých místností, vzniká naprosto přesvědčivá možnost, jak se stát jedním z hostů domácnosti.
P. Míčová: Nakonec i samotná domácnost v sobě obsahuje určitý pohyb, proto jsme rozpohybovali i svoje představy o možné technologické realizaci, která by přesně postihovala autorský záměr. V určitý moment je však nutné "dům plný hostů", důkladně uklidit. Troufám si proto tvrdit, že média, která jsme v projektu zvolili, náš záměr vyčerpala. Neznamená to ovšem, a v podstatě s danou myšlenkou i dále pracujeme, že nelze toto podstatné téma v budoucnu rozvíjet. Projekt byl důsledně promyšlen i v samotném plánu instalace v prostoru, na němž se podíleli Yvette Vašourková a Igor Kovačevič z Center for Central European Architecture v Praze.
J. Gogola: Tak tento výběr z mého pohledu vyčerpávající je a není, protože byt Janečků je přímo semeništěm médií a jejich nových odrůd: při mém vstupu do prázdného obýváku si vedle křesla, v němž seděl balík novin, povídalo zapnuté rádio s hrající televizí, vedle níž stojí noblesní skříň, kterou obrůstají palmy z tapety zřejmě tichomořského ostrova a na níž je vystavený mimo jiné betlém s klasickými i umělohmotnými figurkami. Před palmami stojí celoročně nazdobený vánoční stromeček a podle množství věcí v bytě to skutečně vypadá, že se Janečkovi obdarovávají vícekrát do roka. Takže záměr použít více médií myslím odpovídá multimediálnímu principu samotného bytu, který dále obývají třeba původní i převzatá výtvarná díla či trsy fotografií v rámech a rámečcích anebo dřevěně obrazy v dřevěném obležení: dřevo ve dřevě, média v médiích…
Soukromý vesmír vlastního obydlí je možno vnímat jako kotvu vhozenou do moře možností. V tomto konkrétním případě je to struktura neobyčejně složitá a komplexní, která vznikala desetiletí. Je evidentní, že některé věci zde mají své pevně určené místo, sami říkáte, že "vše je v bytě jakoby jen tak, neboli tak, že to může být i jinak"…
T. Janečková: Ano. Moc se mi to líbí. Je to silný umělecký zážitek.
P. Míčová: Ne. Věci nejsou tím, čím se zdají být…
J. Gogola: Byt Janečků je prabyt. Tak jako v pralese bují příroda, tak zde bují civilizace. Zdá se, že každý předmět, který se zde ocitne, tady taky zakoření: jedná se o přírodu moderního věku, o hustotu předmětů tak různorodé povahy, že se v tom ohromujícím množství jinakosti ztrácí řád, podle něhož by bylo možné prostor vnímat. Antropocentrická konstelace zde zarůstá v demokratickém soužití lidí a věcí.
Stane se vám někdy, že něco nemůžete najít?
T. Janečková: Doma se někdy něco ztratí, paradoxně se to najde při hledání další ztracené věci. Ale moji rodiče mají obdivuhodný smysl pro detail a přesně ví, kde má každý předmět své místo. Ale velmi nepříjemné je, když už ztracenou věc nikdy nenalezneme. Musíme pak koupit novou, ale při tom víme, že ta stará doma někde leží. Tímto procesem vznikají jednotlivé vrstvy. Vrstvy mohu rozdělit na historické, které zanechala předešlá generace a nikdo nemá potřebu se jich zbavovat, dále současné (předměty této vrstvy jsou aktivně používané) a nakonec vrstva budoucí (sem patří vše, co se může jednou tzv. hodit). Domácnost obývá pět členů s tím, že jeden člen se často navrací zpět, a to ve společnosti svého manžela a dvou dětí. Vše většinou zůstane tak, jak se opustí s tím, že někdy prostor poslouží k odkládání vrstvy budoucí, z které se po návratu tohoto člena stane vrstva historická. To samé platí i u zvířectva, které po sobě navzájem dědí přidělený prostor. Ale domácnost má naprostý řád a organizaci, máme sklony k ekologii a recyklaci.
P. Míčová: Občas jsem hledala u Janečků prostor, kam si stoupnout, sednout, odložit věci…
J. Gogola: Naštěstí ano, protože člověk má vždy příležitost hledat se ztracenou věcí i sebe samotného prostřednictvím toho, jak se prohrabuje "svým" prostředím. Bere věci do rukou v nečekaných souvislostech a tak se o sobě může znovu něco dozvědět. Hledání věcí je tak projevem toho, že nemáme život ve svých rukou, "neživý" svět ožívá, věci si s námi hrají na schovku.
